Svítání

Bylo studené ráno, které předznamenávalo nevyhnutelný konec babího léta a teplých slunných dnů. Jan se pomalým krokem blížil k budově gymnázia. Slunce stoupalo nad obzor a jeho paprsky narážely do jeho zad. Při pohledu proti slunci působila Janova silueta jako gangster z třicátých let minulého století. Je to image, na které si zakládá. Dlouhý kabát a klobouk — k dokonalosti mu chybí snad už jen zapálený doutník a futrál se samopalem. Tyto rekvizity však jako učitel do školy nosit nesmí. Vstoupil do budovy starými dřevěnými dveřmi, které pamatují snad ještě doby Marie Terezie, a ve vstupní chodbě se vyhnul pár nedočkavým studentům. Vyšel do prvního patra a pokračoval dlouhou chodbou, až došel ke dveřím svého kabinetu. Zasunul klíč do zámku — a zjistil, že je odemčeno. Co tu dělá Marek tak brzy? pomyslel si a vešel dovnitř. „Krásné dobré ráno,“ pozdravil Jan při vstupu do místnosti. Sňal klobouk a automaticky ho pověsil na věšák. „Když myslíte,“ odpověděl zasmušile Marek, opírající se hlavou o stůl. „Co se vám stalo?“ zeptal se Jan, zaskočený neobvyklou situací i Markovou reakcí. Marek touto dobou do práce nikdy nechodil. Jeho obvyklé hodiny nezačínaly před devátou hodinou. Byl učitelem dějepisu a historik každým coulem. Mezi studenty i kolegy byl pokřtěn na Marka Póla, avšak o své přezdívce ani netušil. „Co vám mám povídat… zdědil jsem chalupu na druhém konci republiky a přišel mi dopis, že musím do konce tohoto týdne posekat trávu na svých pozemcích, jinak mi dají pokutu. Do toho řeším rozvod s mou ženou,“ zavzlykal Marek. „Tak proč tam nezajedete a neposečete ji?“ zeptal se Jan nechápavě. „Nemám auto a ani neumím řídit. To vše dělala má žena,“ odpověděl s ještě výraznějším vzlykotem.